Archiv pro rubriku: Nezařazené

Londýn, část začáteční

[23:36, 11.1.2017] Martin: Vzhuru?                       

[23:36, 11.1.2017] Martin: Hmm                       

[23:36, 11.1.2017] Martin: Hmm                       

[23:36, 11.1.2017] Martin: ?                       

[23:36, 11.1.2017] Martin: 🙂                       

[23:38, 11.1.2017] Martin: Rychly okamzity spontalni napad…                       

[23:38, 11.1.2017] Martin: Jarni prazdniny, kdy a jak dlouhe?                       

[23:39, 11.1.2017] Martin: Zkusebni trip Londyn, Skotsko                       

[23:39, 11.1.2017] Martin: ?                       

[23:41, 11.1.2017] Martin: Agrh, ja jsem mooooc nalomenen. Levne letenky, na par dni, Londyn a Skotska priroda 😀

Tak takhle přesně to začalo. Pár minut před půlnocí, skoro v půlce ledna. To ještě chudák nevěděl, že se toho chytnu a že máme jarní prázdniny v prvním termínu, což bylo na začátku února. Odlet byl 3. února. Ani si nedokážete představit tu paniku, mojí paniku.

Plán byl cestování co nejvíce low cost, to znamená co nejlevněji a možná co nejvíc „punkově“, což pro mě, pro člověka, který má rád plány docela těžké. Žádný kufr, jen batoh, žádné klasické balení kosmetiky a drogerie, maximální obsah všeho 100ml a dohromady to nesmělo přesáhnout 1 litr.

Naštěstí měl Martin na starosti letenky, ubytování a pojištění. Na mě bylo, abych si zvládla zabalit do batohu, který jsme ještě vlastně vůbec neměla. Nakonec jsem to zvládla, myslím, že úplně na jedničku. Dokonce jsem s sebou vezla náhradní boty, oblečení mi nechybělo žádné a každý den jsem mohla chodit s obličejem na ksichtě, protože jsem i šminky zvládla zabalit. A to nepočítám foťák a pouzdro na něj.

Odlet byl naplánovaný na pátek, o tom, jak jsem trpěla nervozitou před prvním letem o tom, zda-li se vejdu do sedačky v letadle si můžete přečíst v minulém článku. Let jsem přežila docela v pohodě, bez jakýkoliv pocitů na zvracení, nebo něco takového. Při vzletu to byl takový zvláštní pocit, myslím, že hodně zapracoval adrenalin, při zpátečním letu už jsem nic zvláštního nepociťovala, kromě vzrušení z toho že budu 12 km nad zemí.

Při odletu byla v Praze mlha jako mlíko, tak jsme hodinu seděli v letadle a čekali, co nás pustí k odletu. Před odletem ještě proběhlo odmražení celého letadla, celou dobu jsem to pozorovala z okna a myslela na to, jak jsem kdysi koukala na dokument o leteckých katastrofách, kdy špatně rozmrazili letadlo a ono spadlo. No, krásné myšlenky.

Přistání v Londýně bylo podle Martina dosti tvrdé, protože foukal dost silný vítr. Já bohužel nemohla posoudit, pro mě to bylo přistání první a řešila jsem jedině to, jestli už jsme konečně na zemi. Ve vzduchu to ale byla nádhera, moře mraků, svítilo sluníčko, později při klesání jsem se kochala anglickou přírodou, fakt jsem si ten let užila.

No a pak už Londýn, město plné života, kde během minuty potkáte asi třicet lidí a mezi těmi třiceti lidmi jsou černoši, Indové, Pákistánci, Turci, geyové, lesbičky, prostě multikultura na každém kroku, to mě bavilo asi nejvíce.

Den příletu byl ve znamení pochopení londýnského metra a dostání se na místo, kde jsme byli ubytováni. Londýnské metro je velmi zajímavé, hlavně svojí velikostí. Občas měl člověk pocit, že nechodí v průchodech v metru ale v myších dírách. Fakt to bylo tak malé, v porovnání s tím pražským. Celých pět dní jsme strávili v pravém londýnském domečku s velmi příjemným párem, kdy se druhý den ráno ještě k příjemnému páru přidalo pár mužských. Divíte se? Já jsem se také divila, když jsem při každé cestě do koupelny potkala v kuchyni jiného chlapa.

V dalších dnech jsme nachodili mnoho kilometrů, na konci výletu těch kilometrů bylo sedmdesát. Navštívili jsme klasické památky jako je Londýnský Tower, Tower bridge, Buckinghamský palác, Big Ben, Downing Street číslo 10, London Eye, samozřejmě nemohla chybět ani fotka v tradiční červené telefonní budce, spoustu fotek červených autobusů a neméně červených poštovních schránek. Prostě spoustu míst. Největší výhodou ale toho všeho bylo, že jsme mezi památkami chodili pěšky a tak měli možnost vidět více než klasický turista, který ke každé památce přijede co nejblíže městskou dopravou. Proto tolik nachozených kilometrů.

Poslední den byl už takový odpočinkový, nebo spíš spíše takový, že jsme nejznámější památky a místa měli za sebou, viděli jsme to, co jsme vidět chtěli, tak jsme se vydali na doporučení našeho hostitele do části Londýna, která mě zaujala nejvíce. A to byla opravdu multikulturní část Londýna, Camden. Tuhle část jsem si opravdu užívala, spoustu lidí, spoustu obchodů, život, shon, úsměvy. Taková ta žijící a tepající část města, kde je život, kde se ten život žije a děje se v tom okamžiku. Kdy lidé nakupují pro své rodiny, vybírají v obchodě jídlo na večeři a žijí ten život se vším všudy. Kolem těch památek to bylo taky fajn, ale spoustu turistů, kde ten opravdový život nebyl moc vidět.

Londýn byl pro mě neskutečný zážitek, protože to byla opravdu jedna z prvních cest, kdy jsem nejela za prací, ale za volnem a za užívání si a poznávání jedné z mnoha částí našeho krásného světa. Samozřejmě je to o to intenzivnější, že to byl také první letecký výlet.

O Londýně myslím vznikne ještě jeden článek, protože toho mám v sobě tolik, co bych Vám chtěla napsat, nicméně je to ještě tak intenzivní, že to nedokážu poskládat do písmenek, slov a vět, které by dávali trošku smysl. Tak zatím jen takhle a někdy příště, co čas a myšlenky uzrají.

Jak se lítá s velkým pozadím

První let letadlem jsem absolvovala před pár dny, tři týdny před mými 33 narozeninami.

Neříkám, že nikdy nebyla příležitost, nicméně jsem si to nikdy neriskla. Radši jsem dva roky cestovala mezi Švýcarskem a domovem autobusem.

První mojí obavou bylo odbavení na letišti, v mém případě také strach z absence angličtiny, že nebudu schopná projít veškerou kontrolou, a tak no a pak také problém s mým velkým pozadím.

Vždycky jsem důvod nelétání sváděla na strach, nikdy jsem neřekla, že bych letěla, že všechno to okolo letu bych byla schopná asi zvládnout, ale že se bojím, že se nevejdu do sedačky v letadle.

No a pak to přišlo, kamarádův nápad letět do Anglie, no jo, ale co s tím, přece za ním nemůžu přijít a říct, hele fajn, super, nicméně já prostě nemůžu, protože se nevejdu do sedačky v letadle, bych se musela pak jít asi někam zahrabat. Tak jsem prostě kývla a lehce nervózně trpěla a čekala. Nakonec jsem svoji obavu vyslovila v práci, kde mi holky byli ihned nápomocné, co a jak. Vyplynulo z toho, že nejlepší by bylo zavolat na aerolinky a zeptat se, jak by se to dalo vyřešit, eventuelně si zamluvit nějaké sedačky, do kterých bych se vešla, no jo, ale upozorňovat takhle na sebe? Pak tam přijít a říct, to jsem já, co jsem volala, že mám velký zadek? A za sebou kamaráda? Asi by koukal, takže jsem to nechala a doufala, že to nějak dopadne. A ono dopadlo, myslím, že to dopadlo úplně nejlíp, jak mohlo.

Při check-in na letišti, nám byli doporučeny sedačky u exitových východů v letadle, že je tam více prostoru. No více prostoru tam bylo, ale na nohy. Jinak sedačky byli pocitově užší, protože nemají manipulovatelné područky, naštěstí letadlo nebylo plné, tak jsme byli přesazeni a už to bylo v pohodě. Let jsem zvládla, sedíc na sedačce, koukajíc z okýnka a užívající si svůj první let v životě.

Při letu zpátky se opakovala stejná situace, kdy nám byly nabídnuty sedačky u exitového východu s tím, že tam jsou pouze jen dvě, takže by tam teoreticky mělo být více místa, bohužel se paní na přepážce zapomněla zmínit, že tam má sedačku ještě letuška. Ta vůbec nechápala, proč jsme dostali tato místa, nicméně velmi ochotně zařídila přesazení a opět to bylo všechno v pořádku.

Při zpátečním letu jsem se tomu už jen smála. Už nikdy exitové sedačky, prostě jen klasické. A hlavně do dalšího letu mít alespoň o deset kilo méně a budu fakt vysmátá.

Takže problém s velkým pozadím vyřešen, tím ostatním mě kamarád krásně protáhl, vše vysvětlil, co mě kde čeká, co jak dělat. Na další let se už fakt těším, doufám, že bude brzy, protože pohled z té výšky je fakt úžasný a nikdy se to asi neokouká.

Rozhodla jsem se o tom napsat, protože je mi jasné, že nejsem sama, kdo takový problém řeší. Moje rada? Neřešte a leťte.