Jak se lítá s velkým pozadím

První let letadlem jsem absolvovala před pár dny, tři týdny před mými 33 narozeninami.

Neříkám, že nikdy nebyla příležitost, nicméně jsem si to nikdy neriskla. Radši jsem dva roky cestovala mezi Švýcarskem a domovem autobusem.

První mojí obavou bylo odbavení na letišti, v mém případě také strach z absence angličtiny, že nebudu schopná projít veškerou kontrolou, a tak no a pak také problém s mým velkým pozadím.

Vždycky jsem důvod nelétání sváděla na strach, nikdy jsem neřekla, že bych letěla, že všechno to okolo letu bych byla schopná asi zvládnout, ale že se bojím, že se nevejdu do sedačky v letadle.

No a pak to přišlo, kamarádův nápad letět do Anglie, no jo, ale co s tím, přece za ním nemůžu přijít a říct, hele fajn, super, nicméně já prostě nemůžu, protože se nevejdu do sedačky v letadle, bych se musela pak jít asi někam zahrabat. Tak jsem prostě kývla a lehce nervózně trpěla a čekala. Nakonec jsem svoji obavu vyslovila v práci, kde mi holky byli ihned nápomocné, co a jak. Vyplynulo z toho, že nejlepší by bylo zavolat na aerolinky a zeptat se, jak by se to dalo vyřešit, eventuelně si zamluvit nějaké sedačky, do kterých bych se vešla, no jo, ale upozorňovat takhle na sebe? Pak tam přijít a říct, to jsem já, co jsem volala, že mám velký zadek? A za sebou kamaráda? Asi by koukal, takže jsem to nechala a doufala, že to nějak dopadne. A ono dopadlo, myslím, že to dopadlo úplně nejlíp, jak mohlo.

Při check-in na letišti, nám byli doporučeny sedačky u exitových východů v letadle, že je tam více prostoru. No více prostoru tam bylo, ale na nohy. Jinak sedačky byli pocitově užší, protože nemají manipulovatelné područky, naštěstí letadlo nebylo plné, tak jsme byli přesazeni a už to bylo v pohodě. Let jsem zvládla, sedíc na sedačce, koukajíc z okýnka a užívající si svůj první let v životě.

Při letu zpátky se opakovala stejná situace, kdy nám byly nabídnuty sedačky u exitového východu s tím, že tam jsou pouze jen dvě, takže by tam teoreticky mělo být více místa, bohužel se paní na přepážce zapomněla zmínit, že tam má sedačku ještě letuška. Ta vůbec nechápala, proč jsme dostali tato místa, nicméně velmi ochotně zařídila přesazení a opět to bylo všechno v pořádku.

Při zpátečním letu jsem se tomu už jen smála. Už nikdy exitové sedačky, prostě jen klasické. A hlavně do dalšího letu mít alespoň o deset kilo méně a budu fakt vysmátá.

Takže problém s velkým pozadím vyřešen, tím ostatním mě kamarád krásně protáhl, vše vysvětlil, co mě kde čeká, co jak dělat. Na další let se už fakt těším, doufám, že bude brzy, protože pohled z té výšky je fakt úžasný a nikdy se to asi neokouká.

Rozhodla jsem se o tom napsat, protože je mi jasné, že nejsem sama, kdo takový problém řeší. Moje rada? Neřešte a leťte.