Načasovaný odjezd na čarodějnice

V posledních pár týdnech začínám spřádat sny na příští rok na dovolenou, na takovou netradiční dovolenou, a to do Vietnamu, protože jsem si říkala, že si žiji takový lehce normální až trošku nudný život. Nicméně, když začnu vzpomínat na moje působení ve Švýcarsku, tak to zase taková nuda nebyla, ani vlastně to stěhování z jednoho koutu Prahy na druhý, třetí, čtvrtý až pátý.

Pokud budete dál pokračovat ve čtení, tak to se mnou budete moct zažít všechno znovu sice s odstupem pár let, ale to je na tom to nejhezčí. Nejlepší je vždy vyprávění, když je trošku staré.

A čím začít než odjezdem. Ten byl trošku rychlý, a to je dobře, protože si myslím, že kdybych měla na přípravu měsíc nebo více tak si to rozmyslím a nikam neodjedu. V práci to bylo úplně jednoduché, protože mi končila smlouva a když mi mistrová přinesla smlouvu již na dobu neurčitou, tak jsem řekla, že už ji nepodepíšu, že od prvního nastupuji do nové práce a to je Švajcu.

Datum odjezdu si pamatuji velmi dobře, protože to byl poslední duben, čarodějnice. Takže doma se stavěl máj a pálil oheň a já večer nasedala v Praze do nočního vlaku směr nové obzory. Abych nemusela do Prahy vlakem, tak mě vzal kamarád kamionem. Byla jsem tu neskutečně brzy a čekala jsem snad pět hodin na hlaváku, vůbec netuším, na co jsem myslela, jen vím, že to bylo neskutečně dlouhé. Zaplatila jsem si lůžkové kupé, ve kterém jsem byla úplně sama. První třída se snídaní, opravdu komfort, jen jsem byla fakt celou noc úplně sama, neměla jsem si s kým popovídat, koukala jsem na filmy do té doby, než mi došla baterka v počítači a pak se snažila usnout, usnula jsem. Ráno mě probudil průvodčí, aby mi vrátil pas a popřál hezký pobyt.

Když jsem viděla poprvé paní domácí, zůstala jsem koukat, stála proti mně nádherná ženská, o které jsem už měla udělaný obrázek, který jsem trošku přehodnotila, ale ten jsem pak během dvou let přehodnotila ještě milionkrát.

Nastoupila jsem do super krásného terénního auta, do kterého jsem skoro neuměla vlézt a jelo se „domů“. Na to, že jsem byla unavená po cestě, tak do mě najednou vjelo tolik energie. Jely jsme po Seestrasse, podél jezera, byl 1. květen a všude všechno nádherně již kvetlo, voda se třpytila, prostě nádhera pro holku z vesnice.

Dojely jsme domů, do nádherného domu na břehu jezera. Ve kterém byl i můj byteček, s okny k jezeru, a hlavně s obrovskou postelí, do které jsem padla a za poslouchání zvuků jezera jsem na půl dne vytuhla.