Neúprosné připomínání

Posledních 14 dní se mi v telefonu každý den objeví připomínka se slovy: „Napiš článek“, a já si každý den říkám, že absolutně netuším o čem psát. Mám úplně vymáznutý mozek, přemýšlí jen ve zmateném režimu, kdy si v jednu chvíli nastaví, co a jak bude, nicméně za dvě hodiny je přenastavený na něco jiného a odmítá se restartovat na tu lepší verzi.

Každý večer chodím spát s tím, že ráno se probudím, vstanu a opařím se čajem, teda ne, jinak, vstanu a začnu fungovat, tak jak jsem byla schopná fungovat dříve, bohužel se mi to podaří jen jednou v týdnu, ten zbytek je přemlouvání jen vstát. A přemlouvá mě k tomu i můj pes, který je naštěstí v tom přemlouvání neúprosný a vždycky se jí to povede, díky Bohu.

I když za poslední dobu se semlelo tolik věcí, že by bylo opravdu o čem psát, jenže jak se může zdát velmi jednoduché naťukat pár písmenek do počítače, tak je to velmi těžké, aby to dávalo smysl. Mám strach z toho, abych něco nenapsala a na to konto mě nezavřeli do Bohnic.

 

Je pár dní po Velikonocích a venku svítí sluníčko, to mě naplňuje pocitem, že by se všechno mohlo vrátit do starých kolejí. Které budou zbrusu nové.  Musím si ho pořádně nachytat, aby bylo z čeho čerpat. Už jsem chytala i o Velikonocích, kdy jsme byli v zoo v Liberci a na Ještědu. Bylo tam krásně a vybavila jsem si dobu před 25 lety, kdy jsme tam byli s našima a s Kovopolem  (mnozí ví, co Kovopol je). Zcela jsem se v těch vzpomínkách vrátila a úplně přesně jsem se na pár místech viděla, na místech, která se nezměnila, jak v zoo tak i na Ještědu. Kdy jsme čekali na lanovku, a ve chvíli kdy se kabinka lanovky přibližovala, tak já ve svých šesti letech běžela za mamkou a moc jsem se bála, protože mi ta kabinka přišla neskutečně velká, jak se přibližovala do stanice. Teď jsem tam stála a z té vzpomínky mi bylo tak hezky. A ta kabinka mi přišla tak malá. Vzpomínání je báječné a jsem ráda za svou „šílenou“ paměť, že si pamatuji hodně věcí, a hlavně hodně zážitků a prožitků.