Opět jsem se naučila při ježdění po Praze používat sluchátka a přehrávač, potřebovala jsem alespoň na chvilku vypnout hlavu, protože poslední dobou toho bylo nějak moc. Držím si v hlavě spoustu věcí, kolegyně v práci si zvykli, že se mě stačí zeptat, a informaci co se týče školky a různých věcí, že jim řeknu. Jsem klidná, když mám přehled a pamatuji si spousty věcí, jenže neumím odpočívat a při poslouchání hudby dokážu vypnout, alespoň při něčem.
A při tom poslouchání ráda pozoruji lidi, neslyším jejich slova, tón hlasu, ale vidím jejich obličeje, jejich gestikulaci. A přemýšlím nad tím, co se zrovna jim žene hlavou, nebo jaký vztah mezi sebou má ten kluk s tou slečnou, když se na ní tak dlouze kouká a jen tak mimoděk se jí snaží dotknout. Nebo ta parta mladíků, kam jedou, jsou tu na návštěvě, nebo tu studují, nebo to jsou dokonce turisti, je to zajímavé takhle nad tím přemýšlet. Bohužel pokud jedu ve špičce, tak vidím spousty obličejů, kteří nic neříkají, nic nevyzařují, takové prázdné duše. Češi, kteří jedou unavení z práce, která je evidentně nebaví a která je ubíjí, bere jim radost ze života, bere jim radost těšit se na něco a právě v tuhle dobu si vždycky vzpomenu na Švýcarsko, kde jsem strávila dva roky života. Ta země na mě působila hrozně pozitivně, pamatuji si na obchod, kam jsem chodila skoro denně nakupovat čerstvé pečivo, zeleninu a ovoce, kdykoliv jsem tam vlezla, už ve dveřích mě personál zdravil s úsměvem od ucha k uchu s otázkou, jaký mám den. Jedno gesto, jedna otázka, kolik je v tom námahy? Myslím, že nám to neubere na energii, spíš nám to energii přidá.
No jo, jenže dejme si ruku na srdce, když se budeme v metru usmívat a prodavačky se ptát jaký má den, tak si o nás budou myslet, že jsme zhulený s věčným úsměvem na rtech a prodavačka nás při dobré vůli jen okrade o korunu. No ale co s tím? Doufat, že tím úsměvem někoho nakazíme, nebo mu trošku zpříjemníme den a u prodavaček budeme zkoumat, která naši otázku vezme a kterou radši nechat být.
Já to risknu, a co vy?