Úsměv prosím

Opět jsem se naučila při ježdění po Praze používat sluchátka a přehrávač, potřebovala jsem alespoň na chvilku vypnout hlavu, protože poslední dobou toho bylo nějak moc. Držím si v hlavě spoustu věcí, kolegyně v práci si zvykli, že se mě stačí zeptat, a informaci co se týče školky a různých věcí, že jim řeknu. Jsem klidná, když mám přehled a pamatuji si spousty věcí, jenže neumím odpočívat a při poslouchání hudby dokážu vypnout, alespoň při něčem.

A při tom poslouchání ráda pozoruji lidi, neslyším jejich slova, tón hlasu, ale vidím jejich obličeje, jejich gestikulaci. A přemýšlím nad tím, co se zrovna jim žene hlavou, nebo jaký vztah mezi sebou má ten kluk s tou slečnou, když se na ní tak dlouze kouká a jen tak mimoděk se jí snaží dotknout. Nebo ta parta mladíků, kam jedou, jsou tu na návštěvě, nebo tu studují, nebo to jsou dokonce turisti, je to zajímavé takhle nad tím přemýšlet. Bohužel pokud jedu ve špičce, tak vidím spousty obličejů, kteří nic neříkají, nic nevyzařují, takové prázdné duše. Češi, kteří jedou unavení z práce, která je evidentně nebaví a která je ubíjí, bere jim radost ze života, bere jim radost těšit se na něco a právě v tuhle dobu si vždycky vzpomenu na Švýcarsko, kde jsem strávila dva roky života. Ta země na mě působila hrozně pozitivně, pamatuji si na obchod, kam jsem chodila skoro denně nakupovat čerstvé pečivo, zeleninu a ovoce, kdykoliv jsem tam vlezla, už ve dveřích mě personál zdravil s úsměvem od ucha k uchu s otázkou, jaký mám den. Jedno gesto, jedna otázka, kolik je v tom námahy? Myslím, že nám to neubere na energii, spíš nám to energii přidá.

No jo, jenže dejme si ruku na srdce, když se budeme v metru usmívat a prodavačky se ptát jaký má den, tak si o nás budou myslet, že jsme zhulený s věčným úsměvem na rtech a prodavačka nás při dobré vůli jen okrade o korunu. No ale co s tím? Doufat, že tím úsměvem někoho nakazíme, nebo mu trošku zpříjemníme den a u prodavaček budeme zkoumat, která naši otázku vezme a kterou radši nechat být.

Já to risknu, a co vy?

Rozlítané myšlenky

Taky se vám někdy stává, že myslíte na spoustu věcí, ale že nikdy žádnou myšlenku nedotáhnete dokonce, během minuty myslíte na spousty věcí, ve výsledku vlastně na nic. Jsem druhý den doma s antibiotiky a už mi to leze na mozek, udělalo se mi dobře, na druhou stranu se cítím vyčerpaná a unavená. Takže jsem tak nějak pomalinku dneska udělala, co bylo potřeba doma, dokonce i věci, které nedělám s moc velkou oblibou, jako je otírání prachu a tomu podobné věci. Nicméně mám spoustu věcí, které bych potřebovala dokončit, jako je třeba to, že je potřeba dokončit tenhle web, z kterého mám fakt obrovskou radost, jenže když neudržíte myšlenku, těžko se můžete do něčeho zabrat a vytvořit něco pořádného.

DSC_0767

Ráda bych šla do práce, jelikož v dnešní době si vzít nemocenskou je hotový nesmysl a mám dovolenou, takže teoreticky si dovolenou můžu ukončit, kdy chci, bohužel pracuji mezi dětmi a musím myslet na jejich zdraví, takže opravdu musím tvrdnout doma i když už jsem neinfekční. Je to opravdu na zbláznění. Cítím, že bych potřebovala spát, protože mě bolí oči, na druhou stranu si říkám, že je hloupost prospat celý den, když se ale za tím celým dnem otočím, tak jsem stejně nic neudělala. Marnost nad marnost.

Začala jsem nějak fungovat až teď večer, což je nějakých pár minut po desáté večerní, se ze mě začíná asi stávat noční pták.

Ale proč to vlastně píšu, zažívám nový pocit, který jsem nikdy neměla. Chybí mi to ustrojit se, namalovat se a být mezi lidmi. Dřív jsem doma mohla celé dny chodit ve vytahaných teplákách a bylo mi to jedno, teď je to opravdu jiné. Jdu kolem zrcadla a koukám na sebe, jak vypadám, že to už nejsem já. V těch teplákách to už opravdu nejsem já. Konečně po několika letech se konečně potřebuji líbit sama sobě. Myslím, že je to další krok k tomu, uvědomovat si samu sebe jako jedinečnou a krásnou ženskou. Takže se těším na zítra, kdy ze sebe udělám tu krásku, vezmu počítač a pojedu si sednout nějak do centra do kavárny alespoň.