Prachovské skály

Výlet do Prachovských skal byla úplná náhoda, nakonec bych řekla, že super náhoda i když v průběhu jsem si to vůbec nemyslela.

DSC_0067

 Nicméně tak jako vždycky, všechno od začátku. S kamarádem, který nám bude dělat zdravotníka na školce v přírodě jsem se jela podívat na místo, kam vlastně jedeme. Jaké to tam je, popovídat si s panem majitelem o možnostech, co se s dětmi v areálu ranche dá dělat a tak podobně. Původní plán byl, že auto necháme na místě a půjdeme se někam projít, prozkoumat okolí, podívat se po vesnici, kam bude možné jít s dětmi do lesa na procházku. Na místě jsme zhodnotily, že tam chodit po vesnici v takový krásný den jaký byl, nemá smysl, že se jedeme někam podívat. Na chytrém telefonu jsme si našli, že v blízkosti je Rumcajsova jeskyně, kde je všechno jako v pohádce. Bohužel jsme jeskyni nenašli, ale dorazili jsme k Prachovským skalám, tak byl nápad na světě.

DSC_0077

 Z auta jsme vzali batůžek, posbírali psy a vyrazily. Při vstupu koukám na informační tabuli a koukám, kudy půjdeme, nakonec jsme zvolili trasu po zelené. Informace byla, že trasa je dlouhá 3,5 km a že by jsme to měli jít 2,5 hodiny. Což jsem si říkala, že je blbost, že 3,5 km musíme mít ujité rychleji. Ale ouha, po prvních pár set metrech mi bylo jasné, že informace, která je na informační tabuli je 100% pravdivá.

 Kdo byl někdy v Prachovských skalách tak ví, o čem mluvím, kdo neví, tak ať si zkusí vyšlapat schody do sedmého parta ještě s tou představou, že každý schod je jinak vysoký, jinak široký a hlavně je to strašně prudké. Dostání se na první vyhlídku bylo asi to nejdelší a nejhorší, ale ten pohled byl úžasný. Nahoře jsem měla pocit, že jsem nějak lapla dech, nicméně jsem ještě netušila, co mě čeká dál. Procházení po planině kde svítilo sluníčko takovým způsobem, až bylo horko, bylo krásné. Čtyřnohé holky byly spokojené a kamarád nadšený, že jsme vyrazily.

DSC_0136

 Po dalším kilometru přišlo něco jako díra ve skále, kterou jsme museli prolézt, tam se stačilo ohnout a projít a člověk byl hned na druhé straně, ale v té chvíli mě napadlo, že tohle je první a poslední prolézání, bohužel jsem se mýlila. Přišla snad ta nejhorší část naší procházky. Pár schodů nahoru, pár schodů dolů a najednou dvě skály, které byli tak blízko u sebe, že jsem si říkala, že tam se fakt musím zaseknout a zůstanu tam do té doby než vyhladovím a zhubnu. Všechno se ve mně sevřelo, v hlavě začal blikat červený vykřičník a jedna moje část řvala:“ Nelez tam, nebo se zasekneš a ztrapníš se před všema, kterým zablokuješ cestu.“ Nevím proč, ale vlezla jsem tam, a prolezla. Musím říct, že mi dost pomohlo pochopení kamaráda, který mě podporoval a neustále na mě mluvil. Prolezla jsem s myšlenkou, že do ničeho takového už prostě nevlezu, no a ještě jednou jsem prostě musela, a to se mi udělalo už fakt blbě, nicméně to bylo skoro na konci naší trasy a při představě zpáteční cesty, která by taky nebyla žádná výhra jsem to riskla. No a vidíte, nikde jsem viset nezůstala. A tohle všechno jsem zvládla jen čtyři dny po deseti denním půstu, o kterém jsem slíbila článek. Nebojte, bude následovat.

 Velký dík patří Martinovi, který mě vytáhl a doufám, že budu moct psát řádky o dalších výletech na zajímavá místa České republiky a na podzim, na závěr sezóny bych se ráda do  skal vrátila, na tu samou trasu, na ty stejné schody a myší díry, ale už s lepší kondičkou a bez rudých vykřičníků v hlavě.

Když se člověk cítí božsky a neví proč….

Je úžasný pocit, když vám jsou volné kalhoty. Můžete se lépe ohnout, nebo vylezete schody bez toho, aniž by jste nahoře omdlévaly nedostatkem vzduchu. Neříkám, že se ještě nezadýchám, ale jsem schopná na posledním schodu dokonce i promluvit.

Nedržím žádnou dietu, ani nemám pocit, že bych se hlídala v jídle, ale tak nějak mám spoustu věcí, které se snažím udělat a stihnout, že nejím hlouposti, ale najím se ve chvíli, kdy opravdu pociťuji hlad. Takže by se dalo říct, že poslouchám svoje tělo a necpu se hovadinami. A další nová věc se objevila, v novém bytě mám zrcadlové dveře u šatní skříně, takže se při každém oblékání a převlékání vidím. Podívám se na sebe, usměju se a řeknu si: „Dneska ti to fakt sluší, Jitko“. Bez ohledu na to, jestli jsem namalovaná, krásně oblečená, nebo ve vytahaných teplákách v šíleném culíku při úklidu. Tohle psychické rozpoložení dělá opravdu hodně. Mnohokrát jsem o tom četla, mnohokrát jsem o tom slyšela, nicméně nikdy tomu nevěřila, až teď, když jsem to zažila na vlastní kůži, na vlastní tělo, tak tomu opravdu věřím. A to nejpodstatnější je, že to vůbec nic nestojí, nikdo nemůže říct, že na to nemá. A čas vám to taky nevezme, říct si jednu větu před zrcadlem se nedá počítat snad ani na minuty.

Sluníčko mě opravdu těší.

Sluníčko mě opravdu těší.

Další věc, která je s tím spjata, že se cítím dobře a chci se líbit. Do práce tedy chodím nenamalovaná, neb rána doma trošku nestíhám, protože venčím ještě pejska a z té postele lezu opravdu na poslední chvíli, nicméně se stihnu při první příležitosti namalovat v práci na záchodě. Naštěstí mám velmi hodnou a tolerantní šéfovou, kterou bych nikdy nevyměnila. 

Neřeším, nepřemýšlím a nepátrám po tom, co mi dělá takhle dobře, možná je to tím úžasným sluníčkem, které nás už teď v březnu ohřívá více než obvykle. Takže když už se cítím tak báječně, tak jsem si říkala, že bych mohla zkusit očistnou jarní kůru. Mé dvě kolegyně již kůrou prošli a cítili se naprosto báječně, takže jsem se na to začala těšit a pustila se do toho také. O tom jaké to je 10 dní nevzít do úst žádné jídlo se dočtete v příštím článku.